Jak nezvýhodňovat jedno dítě: klidnější večery

Znáte ten pocit, kdy uložíte děti a v hlavě Vám zůstane tichá otázka: „Věnovala jsem se dnes oběma stejně?" Většina rodičů si přeje nezvýhodňovat jedno dítě před druhým, a přesto večer co večer zjišťuje, že jedno mělo víc objetí, víc slov, víc trpělivosti. Není to selhání. Je to úplně přirozený důsledek toho, že děti mají různý věk, různou povahu a různé potřeby, a Vy máte jen dvě ruce a jednu unavenou mysl. Dobrá zpráva je, že spravedlnost mezi sourozenci nestojí na tom, že rozdělíte všechno na přesné poloviny. Stojí na tom, že každé dítě cítí, že u Vás má své pevné místo. A právě večer je chvíle, kdy se to dá krásně a klidně budovat.

Proč se přistihnete, že jedno dítě „táhnete"

Zvýhodňování bývá málokdy vědomá volba. Častěji je to reakce na okolnosti. K miminku nebo mladšímu dítěti se přirozeně skláníte víc, protože samo nezvládne obléct pyžamo ani si vyčistit zuby. K dítěti, které je klidnější a méně náročné, se paradoxně dostanete méně, protože „vydrží" a Vy řešíte toho, kdo právě křičí. A někdy Vám je jeden ze sourozenců povahou prostě podobnější, rozumíte si s ním snáz, a to se pak lehce splete se sympatií.

Nic z toho z Vás nedělá špatného rodiče. Pomáhá ale vědět, že děti tyto jemné rozdíly vnímají velmi citlivě, i když je neumí pojmenovat. Když si uvědomíte, kudy Vaše pozornost přirozeně teče, dokážete ji vědomě nasměrovat i tam, kam by sama od sebe nedošla.

Zkuste si na to jeden nebo dva večery skutečně dát pozor, bez souzení sebe sama. Koho oslovujete jako prvního? Ke komu se přirozeně otočíte, když se oba ozvou naráz? Komu spíš skáčete do řeči a koho naopak necháváte domluvit? Nejde o to přistihnout se při něčem špatném. Jde o to získat mapu vlastních zvyků, protože právě zvyk, ne zlá vůle, rozhoduje o tom, jak se u Vás děti večer cítí. Jakmile jednou uvidíte svůj vzorec, snadněji ho příště jemně vyvážíte.

Spravedlnost neznamená stejně, ale podle potřeb

Nejosvobozivější věc, kterou si jako rodič sourozenců můžete dovolit, je pustit představu matematické rovnosti. Dítě, které večer pláče kvůli hádce ve školce, potřebuje v tu chvíli víc Vašeho času než sourozenec, kterému je fajn. To není nespravedlnost, to je citlivé rodičovství.

Když se ozve věčné „a proč on smí a já ne?", nemusíte se zamotávat do obhajob. Osvědčuje se jednoduchá věta: „Každý u nás dostane přesně to, co zrovna potřebuje. Někdy jsi to ty, jindy tvůj bráška." Děti tuhle logiku pochopí rychleji, než čekáte, pokud ji zažívají opakovaně a v klidu.

• Nesrovnávejte děti mezi sebou, ani v dobrém („podívej, jak hezky uklízí ségra").
• Nedávejte jednomu dítěti roli toho „hodného" nebo „šikovného" a druhému opačnou nálepku.
• Všímejte si toho, co potřebuje každé dítě, ne toho, co dostalo jeho sourozenec.

Dopřejte každému dítěti chvíli jen pro sebe

Nejsilnější nástroj proti pocitu, že jedno dítě je odsunuté, je pravidelný čas o samotě. Nemusí být dlouhý. I pět až deset soustředěných minut denně, kdy patříte jen jednomu dítěti a nic Vás nerozptyluje, dokáže víc než hodina společné, ale roztříštěné pozornosti.

Večer se na to hodí obzvlášť. Zkuste toto:

1. Ukládejte děti postupně, ne najednou, pokud to jde. U každého se na chvíli zastavte sami.
2. Zeptejte se na něco jen jeho: „Co bylo dnes tvoje nejlepší chvíle?"
3. Připomeňte mu drobnost, které jste si za den u něj všimli. Konkrétní pozornost dítě přesvědčí víc než obecná pochvala.

Pokud ukládáte děti společně, dá se osobní chvilka schovat do maličkostí: chvíli podržíte za ruku jedno, pak druhé, každému pošeptáte něco jen pro něj. I večerní příběh se dá jemně přizpůsobit tak, aby se v něm každé z dětí kousek našlo, ať už povahou hrdiny, nebo tím, co ho zrovna trápí. Když v pohádce dostane prostor odvaha jednoho dítěte i pečlivost druhého, oba slyší, že jsou vidění, a přitom se nikdo necítí odsunutý.

A nebojte se toho, že jeden den prostě nevyjde. Bývají večery, kdy jedno dítě marodí, druhé zlobí a na klidnou chvilku o samotě není ani pomyšlení. To je normální. Spravedlnost se nepočítá po jednotlivých večerech, ale v delším čase. Když si zhruba pohlídáte, že se během týdne dostane osobní chvíle na obě děti, vyrovná se to samo, i kdyby byl jeden konkrétní podvečer úplně mimo.

Když se ozve žárlivost a „ty ho máš radši"

Dřív nebo později tuhle větu nejspíš uslyšíte. Zabolí, ale není to obžaloba, kterou musíte vyvracet. Je to pozvání, abyste dítě ujistili. Nefunguje spěšné „to není pravda, mám vás oba stejně" hozené přes rameno. Funguje, když se zastavíte, kleknete si k dítěti a řeknete: „Slyším, že se teď cítíš odstrčený. Pojď mi to říct."

Pojmenování pocitu dítě uklidní víc než logický argument. A pár klidných vět navíc pomůže:

• „Mám tě rád úplně, ne o kousek míň než tvého sourozence."
• „Někdy se ségře musím věnovat déle, ale to neznamená, že na tebe zapomínám."
• „Můžeš mi vždycky říct, když ti chybím. Není to žalování."

Berte tyto chvíle jako cennou zpětnou vazbu. Dítě, které dokáže říct „chybíš mi", Vám dává přesnou informaci o tom, kam příště nasměrovat pozornost.

Zapojte tatínka, babičku i sourozence navzájem

Nemusíte být na všechno sami a nemusíte být pro každé dítě vším. Když večerní ukládání střídáte s partnerem, získá každý rodič svůj vlastní vztah s každým dítětem, a Vy trochu vydechnete. Jeden večer čte pohádku maminka mladšímu a tatínek staršímu, další večer se prohodíte. Děti tak zažijí, že blízkost jim dává víc lidí a z různých stran.

Pěkně také funguje posilovat pouto mezi sourozenci samotnými, aby v sobě neviděli jen soupeře o Vaši přízeň. Společný večerní rituál, na kterém mají oba svůj díl, vytváří pocit „my dva jsme tým", ne „kdo z nás vyhraje maminku":

• starší dítě smí mladšímu vybrat pyžamo nebo otočit stránku v knížce,
• oba společně skládají hračky, každý má svůj úkol,
• na konci si popřejí dobrou noc navzájem, ne jen Vám.

Buďte laskaví hlavně sami k sobě

Když večer usínáte s výčitkou, že jste dnes někoho ošidili, vzpomeňte si, že samotná ta starost je důkazem, jak Vám na obou dětech záleží. Rodiče, kterým je to jedno, si takové otázky nekladou. Dokonalá rovnováha den po dni neexistuje a děti ji ani nepotřebují. Potřebují vědět, že se k nim vracíte, že si u Vás mohou postěžovat, i když Vás mají rádi, a že Vaše láska není koláč, který by ubýval, čím víc je dětí.

Pokud Vás ale trápí, že se jedno dítě dlouhodobě uzavírá, výrazně mění chování nebo se žárlivost stupňuje způsobem, který sami neustojíte, nebojte se to probrat s dětským lékařem nebo psychologem. Někdy stačí pár rad zvenčí, aby se doma zase líp dýchalo. A ve všední večery si dovolte věřit, že drobná objetí, tichá slova a to, že prostě jste, skládají u obou Vašich dětí pocit, na kterém opravdu záleží: že jsou doma vítané přesně takové, jaké jsou.

Vyzkoušejte pohádku na míru

dobrú.cz každý večer pošle vašemu dítěti pohádku napsanou přímo pro něj — s ilustrací a namluvenou nahlas. První 3 večery jsou zdarma, bez karty.